27. listopadu 2024 poctila společnost Mailboxde.com GmbH svou milou návštěvou generální konzulka České republiky v Drážďanech paní Ivona Valhová spolu s vedoucím Kompetenčního centra pro česko-saskou hospodářskou spolupráci IHK Dresden panem magistrem Jiřím Zahradníkem.

Od roku 2011 se téměř denně pohybujeme na území dvou států. Následující příběh je spíše reklamou na Českou republiku, ale i česko-německé vztahy.

16. ledna tohoto roku jsem projížděl Horní Lužicí v Německu při jedné z mála sněhových vánic, které za tuto zimu byly. „Státovka“ směrem z Lobavy (Löbau) byla na několika místech uzavřená a jedna z objížděk vedla skrze městečko Ochranov (Herrnhut). V roce 1722 jej založili moravští exulanti. Jejich potomci zde před 160 lety začali vyrábět světoznámé Ochranovské hvězdy. Mé oči upoutalo něco, co nebývá v jiných německých městech příliš obvyklé – vlající česká vlajka na dřevěném stožáru kontrastující se zasněženou krajinou. Ujížděl jsem dále směrem do Čech, když mi problesklo hlavou, že bych se měl vrátit. Otočil jsem se a zaparkoval na dvoře nedaleko stožáru. Netušil jsem, komu by vlajka mohla patřit. Rozhlédl jsem se po dvoře, kde jsem uviděl opravnu a prodejnu kol. Uvnitř mě uvítala starší paní a německy se mne zeptala, co bych si přál. Sdělil jsem jí, že jsem z Čech a chtěl bych se jen zeptat, proč zde vlaje česká vlajka. Velmi klidně mi odpověděla, že vlajku vyvěsili se svým manželem na podporu české suverenity. Chvíli jsme hovořili právě o suverenitách obou zemí a těžkostech, kterými si oba státy procházejí. Než přišel její manžel, rozhovor uzavřela slovy: „U nás říkáme, že každý názor by měl být vyslechnut a následně uložen do šuplíku.“ S jejím manželem Michaelem jsem pak vedl ještě delší rozhovor, který mi spolu s jeho fotografií dovolil zveřejnit, pokud to bude za účelem podpoření přátelských vztahů mezi Českem a Německem. Oba jsme se na sebe chvíli mlčky dívali, z očí do očí, a přemýšleli nad vzniklou náhodnou situací. Zeptal jsem se, zda můžeme být přátelé a podali jsme si ruce. Pan Michael mi po pár dnech poslal následující zprávu. Stálo v ní:

„Ahoj Ondřeji, po pádu se zlomeninou krčku stehenní kosti na Malevil Cupu 2023 kousek před Nadějí jsem měl spontánní obavy, že mě odvezou do české nemocnice, protože lékaři a sestry utíkali za prací do Německa. Ale k mému velkému překvapení byl výjezd s českou záchrannou službou a příjem do nemocnice v České Lípě včetně operace a péče mimořádně přátelský a profesionální. Lékaři a sestry nikdy nevypadali tak, že by byli ve stresu a vždy naslouchali pacientům. Můj německý spolubydlící ze západního Německa to cítil stejně a řekl, že by nyní léčbu kompletně absolvoval v České republice. Rád bych také řekl, že si velmi vážím českého lidu, který se vydal cestou k demokracii a tržnímu hospodářství zcela sám bez německé marky a finanční podpory Spolkové republiky Německo. Můj dnešní dojem je, že Česká republika není o nic horší než nové spolkové země Spolkové republiky Německo, pokud jde o infrastrukturu, konkurenceschopnost a životní úroveň svých občanů. Co mi také imponuje, je, že lidé v České republice působí mnohem uvolněněji a spokojeněji. Rád bych vám řekl malou epizodu: V roce 1997 jsem jel na silničním kole poblíž Doks a uviděl mladého českého cyklistu, který ze své staré zrezivělé Škody Favorit vyndával nové, elegantní a drahé silniční kolo Cannondale. Ano, jen si stanovil priority. Se sportovním pozdravem – Michael“

Měl bych dodat, že jsem tento text poslal i jiným přátelům a některým zákazníkům. Přišly mi odpovědi z Brazílie s fotkami loutek Spejbla a Hurvínka, milá slova z USA od pravnučky Čechů, příběh o rodinné hvězdárně na zahradě ve Skandinávii s povzdechem, že i tyto země svírá krize, inflace a nejistota. Zákazník z Irska mi napsal: „Češi jsou zároveň s Iry nejvýznamnějším národem v celé Evropě, ale v kontinentální Evropě jsou Češi jedničkou.“ Reakce uzavírala tato zpráva ze Slovenska, kde jsem však v posledním souvětí musel jedno slovo trochu zmírnit, ačkoliv v té originální verzi by znělo přirozeněji: „Nezostáva nám nič iné, len snažiť sa rozvíjať to dobré, čo medzi našimi národmi bolo a nevšímať si tých, čo rozsievajú zlobu. Pre mňa Česko Nummer 1. Už ma ani neštve, keď s vami prehráme hokej.“


Autor: Ondřej Krabs
Zveřejněno s laskavým souhlasem Michaela H.

V roce 2017 mou německou firmu Mailboxde.com GmbH informoval australský finanční úřad (ATO), že od července 2018 budeme muset vybírat daň ze zboží nižší hodnoty za australské příjemce ještě před odesláním zboží z Německa, protože si všiml, že přesáhneme určitý obrat. Měl jsem z toho docela hrůzu, jak to všechno zpracujeme a že budu muset trávit týden v Austrálii, než pochopím australské GST (Goods and Services Tax). Musím říct, že mě tamní systém dal nakonec pořádnou lekci, jak lze některé věci dělat jednoduše. Kupodivu jsme vše zvládli připravit a naprogramovat podle zadání australského daňového úřadu a v termínu vše spustili. Zásilky do Austrálie jsou nyní odbavovány australskými celníky skutečně velmi rychle a následně doručovány v rekordních časech. Myslel jsem si, že s tím budou mít problém hlavně samotní koncoví zákazníci, ale to se vůbec neděje, zaplatili by daň v Austrálii tak i tak. ATO jim výměnou za to mnohem rychleji odbaví zásilku.

Co bych chtěl ale vyzvvihnout je systém komunikace, který ATO nastavil. Zhruba 12 dnů před termínem přiznání mi přijde notifikační e-mail v této formě, abych nezapomněl podat přiznání k DPH:



Celý systém je pak velmi propracovaný, hlavně po té user friendly stránce. Někde jsem kdysi četl, že nevznikl ze dne na den, ale celé státní správě trvalo 5 let, než systémy na úřadech postupně vyladili - cílem bylo vše maximálně zpříjemnit a zjednodušit. Vyplňujeme akorát sledovaný obrat hodnot zboží - tedy jedno políčko a nakonec se mne ATO ve formuláři dotáže, zda chceme platit kartou nebo převodem. Opravdu nemohu říct ani popel a nevadí nám tato administrativa navíc. Reálně pomůže zákazníkům v Austrálii.

Občas to ve skladech Mailboxde.com vypadá jako na letišti. Od roku 2017 se velmi zpřísnily podmínky a kontroly pro mezinárodní přepravu zboží. Spolupráce s celní správou je tedy na denním pořádku. Ve skladech v Žitavě organizovala německá celní správa údajně první mezinárodní výjezd s českou celní správou. Bylo hodně raritní, když před skladem v Německu zaparkovalo pět vozů české celní správy z Liberce v doprovodu svých německých kolegů.

Obdržel jsem následující e-mail, na který odpovídám níže:

Dnes jsem byl na gymnáziu v Jilemnici v rámci projektu muzespodnikat.cz (viz. předchozí článek), kde jsem mluvil s majitelem firmy Grund. Je to firma na výrobu koupelnových předložek, mají zhruba 190 zaměstnanců a z toho 40 v Německu. Jde o rodinnou firmu a je postavena na dost tradičních hodnotách. Líbilo se mi, jakým způsobem řeší design výrobků. Jejich designéři jsou např. Blanka Matragi (česká návrhářka, jejími klientkami jsou ženy z královských rodin v Evropě, vlivné ženy v USA apod.), Karim Rashid, Mel Weisweiler (design pro Esprit, Hugo Boss, Swarowski, Willeroy & Boch, ...), Luigi Colani (spolupracoval např. s ALFA ROMEO, LANCIA, VW, BMW, BOEING a také s NASA), ale pak jsou designéry ještě zaměstnanci, kteří vůbec jinak design nevytváří. Prostě chtěli začít spolupracovat. Dostávají poté provizi z prodaného zboží, které navrhli. Konkrétně jde o Mandala Tým, který vytváří mandaly. My asi Blanku Matragi na design webu objednávat zatím nebudeme, ale takový menší tým na prozatím nelíbící se design už máme.

Před pár lety jsem vzal na firemní večírek hru Cashflow. Chvíli jsme s tím bojovali, ale nakonec měla celkem úspěch. Nepatří mezi nejlevnější, ale jako investice do osvojení základních pojmů a principů investování a finančního povědomí ji vážně doporučuju.

Četl jsem jeden postřeh o investování od Sharon Lechter - spoluautorky této hry, který je podle mne úplně zásadní pro fungování jakéhokoliv startupu. Při rozjíždění firmy vytvářející tuto hru Cashflow si stanovili určitá pravidla pro financování režijních nákladů. Ty jsou podle mne úplně nejdůležitějším prvkem (nebo dírou) každé začínající firmy. Dopředu si řekli, že nebudou kupovat nic, co by vyloženě nezvýšilo odbyt. Zároveň si ale na tento režijní materiál musí vydělat sami tak, že si stanoví nějaký prodejní cíl, který pokryje dané náklady. Když neměli na novou kopírku za 3 000 dolarů (která je hodně lákavá stejně jako spousta jiných věcí na začátku podnikání), koupili si použitou za 300 dolarů. Tentýž rok ji v prosinci vyměnili za tu novou, ale až když se jejich hra stala bestsellerem.

Mne se tohle přemýšlení dost líbí. Ve firmě nás počty zakázek tlačí ke změnám technologií a postupů a někdy je to vážně komedie, co kde vyhrabeme. Já už tomu říkám, když někomu ukazujeme nějakou "novinku", že jsme ji našli někde na smeťáku apod. Jenže si vezměte, že najednou před námi stojí problém, kdy trvale začínáme nestíhat a nechceme se zadlužit, nebo nemáme čas na vysvětlování investorům a dojíždění za nimi, co bychom jednou chtěli a že nová technologie stojí do každého skladu třeba milion. Takže vše začneme kutit na koleně, nebo i sami vyvíjet a nakonec technologii někde koupíme na druhé straně světa opravdu téměř ve šrotu, napíšeme výrobci, co chceme za díly a většinou se nám to podaří za zlomek ceny dát dohromady. Výrobci jsou nadšení, když vidí někoho zapáleného, jak po rozpájení jejich plošného spoje zjistil problém v jejich procesoru, takže nám často pošlou i díly zadarmo. Děláme to takto i na druhou stranu my s našimi zákazníky, když nám najdou problém v systému. Nevidím v tom nic špatného jít i v době, kdy se firmě daří, cestou co největší optimalizace a šetřit peníze na další investice.

Za naši firmu se účastním projektu MuzesPodnikat.cz (trochu sumarizovaný první článek vyšel na jaře na webu ihned.cz), který probíhá na středních a vysokých školách po ČR a organizují jej dobrovolníci z řad podnikatelů, kterým nejde o to, aby je tam studenti plácali po ramenou za to, co všechno dokázali a nedokázali, ale spíše jde o to se normálně pobavit o životě a plánech těchto mladých lidí. Mne se projekt hodně líbí a hned jsem řekl, že toho jdu. Sice jsem se trochu zděsil, když jsem dostal za parťáka pana Dědka z Jablotronu nebo Petra Novotného ze sklárny Ajeto, protože ve srovnání s tím, co oni dokázali, je nějaká moje firmička ve východním Německu takhle malinká. Na druhou stranu rozdíly se hodně smazávají, jakmile se postavíte před 60 studentů, kteří absolutně neví, proč jste přišli a co jim tu chcete dvě hodiny jako vykládat.

Dostal jsem Liberecký kraj a při mojí první přednášce v Jablonci nand Nisou jsem to pocítil dost na vlastní kůži, než jsem si zvykl. Už při příchodu do třídy se ozvala tichá otázka: „Ty vole, co má v těch taškách?“, která dostávala hned odpověď: „To má narvaný těma prachama“. Tehdy se pan Novotný dostavil později, a tak jsem první část mluvil sám před 59 klukama a jednou dívkou. Většina z nich seděla v posledních lavicích. Možná si to umíte živě představit. V první minutě jsem si říkal, co to tady plácám za nesmysly, takže jsem se musel vžít do jejich role (o mých pár let zpět), aby mne minimálně někdo začal vůbec vnímat, ale postupně mne to začalo bavit (snad to tedy není jednostranné) a byl jsem nyní zhruba na 5. škole. Dokonce mi bylo přiřazeno jedno Gymnázium, kde jsem čtyři roky téměř propadal, než jsem přešel na průmyslovku. Naštěstí zde přednáška byla dost anonymní, takže o ní z mojich bývalých vyučujících ani snad nikdo nevěděl. Profesor, který mne nechával na poškole, tam učí dodnes. Byl to hodně zvláštní pocit přijít na tuto školu po 15 letech.

Kdysi jsem chtěl dokázat rozpohybovat jakýsi internetový přepravní systém a jeden člověk mi řekl, že to zvládnu. Ten člověk mi po devíti letech zavolal, že prý pořádá tento projekt (muzespodnikat.cz), jestli se nechci přidat. S přepravním systémem, jehož základy možná využíváte, pokud jste naším zákazníkem, jsem byl v roce 2006 v USA, kde jsem viděl, jak jsou mladí lidé podporováni k čemukoliv, co je nad rámec výuky ve školách. Seděl jsem tam mezi několika tisíci těchto nadšených podobně starých kolegů a stále si opakoval větu našeho třídního, zda jej nezavřou, když mi podepisoval ty haldy papírů potřebných před odletem. Uvědomil jsem si, že u nás převládá, nebo možná převládal spíše demotivující duch, který bránil lidem v rozvoji a tehdy mne to tam hodně vzalo (o to víc, když jsem nevyhrál to stipendium na Stanford...). S odstupem času se nálada v České republice zlepšila a podnikatel podle není už jen něco mezi sprostým slovem a vykořisťovatelem. Myslím, že jdeme, i když asi pomalu, správným směrem.

Za poslední roky jsem si všiml, že některé české firmy, které s námi posílají do Německa, nebo pro které zpracováváme vratky, mají velkou obavu z toho, že jsou z ČR a zakládají GmbH v Německu ještě před vstupem na tamní trh. Nechci tu kázat vodu, když jsem GmbH v Německu zakládal také, ale bylo to až asi po čtyřech letech působení na tamním trhu zprvu jako fyzická osoba zapsaná v německém obchodním rejstříku (pro začátek mohu tuto formu doporučit). Se sklady a zaměstnancemi v Německu jsem neměl jinou možnost, než být registrován jako německá firma. Jakmile se už člověk rozhodne podnikat s německou entitou, musí počítat i s adekvátními náklady (v době, kdy píšu tento článek nás např. zpracování účetnictví jen v Německu měsíčně stojí zhruba 1000 EUR, ze začátku to jsou nižší částky, ale i tak je potřeba počítat s tím, že si na hodně věcí i kvůli rozdínosti mezd připravte vždy tak krát čtyři co v ČR a je potřeba se s vícenáklady sžít - resp. se přizpůsobit, zaplatit je a vnitřně to hodit za hlavu).

Německo má svá specifika právě kvůli místnímu trhu a mentalitě. Jakmile se zaregistrujete, úřady o Vás vedou hned v prvním roce složky, čtou Váš web, stejně jako zákazníci (moje fotka a kompletně vytištěný web je třeba na živnostenském úřadě v Zittau, ačkoliv máme velmi dobré vztahy). Jakmile dojde na první reklamace, zákazníci jsou schopni přijet osobně, nebo si Vás nechají zkontrolovat skrze živnostenský úřad, finanční úřad, policii, nebo celní správu (a to i když jim vyjdete vstříc). Stačí jen to, když se jim něco nezdá. Toto zjistilo několik našich zákazníků z USA, Francie, Británie, Polska nebo i z Hong Kongu, kteří se právě v Německu naopak vůbec nesnaží registrovat a vše řeší ze svých domovských zemí a jejich zákazníci to vědí a tím jim dávají větší prostor k jednání. Je nutné si dopředu zjistit, u jakých institucí v závislosti na konkrétní činnosti povinnost k registraci a případně i daním (především DPH) vznikají. Dobré je si prostudovat také Smlouvu o zamezení dvojího zdanění, která Vám dodá více jistoty, kdy vám vznikne provozovna v Německu a povinnost hradit daň z příjmů.

Když to mám shrnout, vůbec bych se toho, že jsem z Čech, nebál. Pro zahraniční zákazníky to o nás také píšeme a spíše máme pozitivní reakce - občas se nám někdo podepíše česky, protože ví, že tam já nebo část našich zaměstnanců bydlí a lidé ve světě to neřeší už vůbec. Jednomu velkému zákazníkovi z USA jsem jednou vysvětlil, aby se konečně podíval na mapu a zjistil, jak to vlastně s tou Českou republikou je. Pracujeme s ním denně přes dva roky a paradoxně k nám přišel od německé firmy. Jiná podobná firma z Británie, které nabízíme i služby České pošty, tak si pro změnu stále myslí, že jsme ještě Československo, ale to je relativně ve světě běžné (i na JFK mi jednou hlásili poslední výzvu pro Czechoslovakian Airlines). Podle mne to lidé spíše ocení, když firmy jednají upřímně.